|
4.2. Paolo Sorrentino: BOŽSKÝ Il Divo Itálie • 2008 • 118 min.
• Velká cena poroty na MFF Cannes
„ Rozčilení devadesátiletého politického veterána je pochopitelné. Jeden z nejvýraznějších italských režisérů mladé generace vytáhl na světlo všechny kauzy, kvůli kterým byl Andreotti v uplynulých patnácti letech vláčen po soudech a z nichž se mu povedlo vyjít s čistým štítem. Připomíná údajný zavazující „polibek cti“ s největším šéfem sicilské mafie Totem Riinou, podezření z podílu na vraždě nepohodlného novináře Mina Pecorelliho a laxnost při osvobozování Andreottiho souputníka i rivala Alda Mora, obětí Rudých brigád. Zájem italské veřejnosti o snímek se dal čekat, ale je několik dobrých důvodů, proč by si ho v kině neměl nechat ujít žádný filmový fanoušek. Jeho téma je vlastně nadčasové a univerzálně platné. A je brilantně a originálně natočený a chvílemi až zvrhle zábavný. Režisér v úplném úvodu nabízí divákům exkurz do italské politiky pomocí několika nejdůležitějších encyklopedických hesel. Děj se odehrává z větší části na počátku 90. let, kdy byl Andreotti sesazen z postu premiéra a jeho křesťanskodemokratickou stranu rozložilo vyšetřování spolupráce politických špiček s mafií. Nepoučený laik bude v desítkách postav a záplavě mafiánských intrik, politických vražd a tajných dohod zednářských lóží plavat. Pro to, aby si člověk film užil, ale není nutné zasadit si do kontextu všechny informace. Stačí se soustředit na hlavní postavu. Ostatní aktéři mizí ze scény nebo umírají, Andreotti – přezdívaný také Belzebub, Temný princ nebo Hrbáč – za všech okolností zůstává ve hře. Dvorní Sorrentinův herec Tony Servillo ho představuje jako muže neobyčejné sebekontroly, drtícího spolupracovníky i oponenty břitkými bonmoty. Emotivní i ideové jádro filmu pak tvoří stylizovaný snový výjev, fiktivní Andeottiho zpověď vyznívající v tom duchu, že za pravdu zemřelo mnoho idealistů, ale v reálné politice je někdy nutné zaplést se se zlem, aby bylo možné konat dobro. Je otázka, jak dělat čistou politiku v zemi, kde byla mafie tak organicky začleněná do společenských struktur jako v Itálii, v níž i „Capo di tutti capi“ vypadá jako přátelský venkovský strýček ze sousedství. Režisér Anderottiho chvílemi zobrazuje v groteskní karikatuře. S akupunkturními jehličkami napíchanými do čela a do tváří vypadá v jedné ze scén jako hororové monstrum ze série Hellraiser a není určitě náhoda, že s hlavou vmáčknutou mezi shrbená ramena a nepřirozeně odstávajícíma ušima nápadně připomíná upíra Nosferatu. Sorrentino si tu vtipně pohrává s různými styly a žánry: členy Andreottiho frakce představuje například ve zpomaleném pohybu s hudbou jako ze spaghetti westernu. Ironický distanc od vážného tématu mu vůbec zaručuje perfektně zvolený soundtrack, sahající od barokních kompozic po tříakordové vypalovačky, od aktuální skladby zpěvačky Beth Ortonové z Portishead po dávný obskurní hit skupiny Trio Da da da. Sám režisér tvrdí, že chtěl natočit svého druhu rockovou operu. Není to od věci. Klasické zpěvohry často stojí na krvavých zápletkách popisujících palácové intriky a ambicích ješitných vládců, kteří mají pocit, že se kolem nich točí svět. Sorrentino se téhle hře na důslednost vysmívá. Na propojení italské politiky a mafie se dívá se směsí punkového rozhořčení a rezignovaného sarkasmu. Andreottiho přitom neredukuje na jednorozměrnou figuru. Muže s tváří pokerového hráče prezentuje jako obratného machiavelistu a schopného rétora, u kterého je těžké rozlišit, zda jde o „nejmazanějšího zločince, nebo nejvíc nespravedlivě stíhaného muže v Itálii“, jak ho definuje jedna z postav. Je možné ho obdivovat, litovat a nenávidět,a to současně. Sorrentinův přístup tak připomíná metodu Olivera Stonea, který loni podobným způsobem natočil biografii George W. Bushe. Portrét bývalého amerického prezidenta ale nebyl příliš věrohodný, zvláště proto, že Stone pohnutky Bushova jednání vykládal příliš zjednodušeně: jako snahu zalíbit se otci, který vždy preferoval schopnějšího bratra Jeba. To Sorrentino nedává návod, co si o Andreottim myslet. Představuje ho jako rozpornou, tragickou, do sebe uzavřenou postavu, která utvářela podobu moderní Itálie a která zůstává pro diváka i po zhlédnutí filmu znepokojivou hádankou.“ (Jan Gregor, respekt)
11.2. Stéphane Aubier, Vincent Patar: PANIKA V MĚSTEČKU Panique au Village Belgie, Francie, Lucembursko • 2009 • 75 min.
„ Stéphane Aubier a Vincent Patar jsou belgičtí animátoři. Ani náhodou se nejedná o normální film, ale o snímek, u kterého musíte odložit logiku stranou a prostě si hrát. Jako byste odněkud z krabice vytáhli ony výše zmíněné figurky, uvedli se libovolným způsobem do stadia naprosté uvolněnosti a popustili fantazii na ty nejvyšší obrátky. V jednom domku společně žijí Kůň, Indián a Kovboj. Kůň je mezi nimi dominantní postavou, nejen proto, že je největší – Indián s Kovbojem jsou prostě věční zmatkaři. Kůň je zamilovaný do Madam Longray, což je učitelka hudby. V sousedství žije i farmář Steven se ženou Janine a spoustou zvířat a také jeden Policista v budce. Jednoho dne se Indián s Kovbojem dovídají, že Kůň má narozeniny...a oni nemají dárek. Co s tím? Indiána napadne, že by mu mohli postavit zahradní gril. K tomu je zapotřebí pár cihel, stačí dejme tomu padesát. Jenže při objednávce dojde k události, od které se pak odvíjejí všechna další dobrodružství – stačí dlouho stisknutá klávesa na počítači a z padesáti objednaných cihel je rázem padesát milionů. Firma objednávku briskně splní, nicméně domek našich tří přátel čeká už jen jedna noc pro oslavence a pak zkáza, když se hromada cihel zřítí. Pokoušejí se postavit dům nový, ale postavené zdi jim neustále někdo krade... Tohle je víceméně začátek děje, který se dá ještě rozumem pobrat. To, co následuje, je naprosto nevypočitatelné a přitom zábavné a originální. Máte-li v sobě alespoň trochu smyslu pro surrealismus a dadaismus, budete vrnět blahem a připadat si jako příjemně nadrogovaní. Čeká vás cesta k zemskému jádru i do polární pustiny, šílení vědci ovládají obřího umělého tučňáka, který vyrábí a hází sněhové koule, paralelní podvodní svět s podivnými příšerkami, ve kterém se dá pohybovat i telefonovat, aniž by bylo zapotřebí kyslíku...zkrátka komando krav skákajících padáky vám už pak bude připadat jako relativně normální věc. Všechny postavy navíc mluví legrační, trochu zrychlenou řečí, jako by právě dostaly hysterický záchvat. Čím dříve při sledování odložíte rozum a začnete si říkat „tohle se mi snad jen zdá a je to báječný sen“, tím víc si netradiční animák pro vybrané dospělé užijete. Panika v městečku vznikla na základě úspěchu dvacetidílného televizního seriálu, který jsme u nás bohužel neviděli, nicméně ve Francii a Belgii se stal těžkým kultem. Je to film, jaký jste určitě ještě neviděli, nepřetržitý vodopád nápadů, situací a gagů, na hranici šílenství, ale v tom dobrém slova smyslu. Cítíte-li se někdy alespoň trochu jako šťastní blázni, neměli byste si nechat ujít...“ (Petr Stránský, cinema)
„Kdo si neužil dost smíchu poslední den loňského roku, může to napravit tímto filmem, nepochybně nejlegračnějším, jaký byl loni v českých kinech k vidění. Popisuje se dost těžko, protože příběh i jeho animované zpracování, to je čiré dada.“
(Pavel Mandys, týden)
18.2. Cary Fukunaga: SIN NOMBRE USA • 2009 • 96 min.
Fukunagův první celovečerní film Sin Nombre (český distributor jej ponechal bez překladu, který by zněl Beze jména) se připojuje k vlně dynamických kriminálních dramat, která za poslední desetiletí přišla z Latinské Ameriky a okouzlila domácí i světové publikum syrovostí, s níž zachytila bojující podsvětí tamních měst, a zároveň vynalézavostí zpracování, ať už šlo o scenáristické kličky (Amores Perros), hýřivou barevnost a klipový rytmus (Město bohů) či dokumentaristické pojetí (Elitní jednotka). Fukunaga k tomu přidává poetiku festivalu nezávislých filmů Sundance neboli příběhů natočených mladými lidmi o mladých lidech, jejichž hlavním problémem je, že nevědí, co sami se sebou. V Sin Nombre tvoří onu dvojici Casper, člen gangu Mara Salvatrucha z jihomexické Tapachuly, a Sayra, dívka z průměrné rodiny v Hondurasu. Oba jsou tak trochu modelovými vzory: on je jedním z mnoha mexických mladíků, jimž se zpočátku zalíbil snadný i riskantní život kriminálníka, ona patří do zástupu zoufalců mířících za štěstím daleko na sever, do blahobytu Spojených Států. Potkávají se ve vlaku, který projíždí celým Mexikem a na jehož střeše se (samozřejmě bez jízdenky) vezou desítky potenciálních imigrantů přes zelenou hranici. Na cestě za ilegálním rájem je čeká mnoho nebezpečí: od mexické policie až po lupiče, kteří nešťastníky přímo v jedoucím vlaku okrádají i o to málo, co si s sebou vzali. Casper patří k jedné takové bandě, když však jeho šéf začne dorážet na Sayru, hne se v něm svědomí a provede cosi, co ho nejenže neodvolatelně vyřadí z gangu, ale zároveň přivolá pomstu všech spřízněných band po celém Mexiku. Od té chvíle začíná i on utíkat na sever a dívka, kterou zachránil před zprzněním, se s ním začne sbližovat, navzdory nevraživosti rodiny a dalších „slušných“ pasažérů. Dopadne to přesně tak, jak velí pravidla žánru. Než k onomu očekávanému konci dojde, je už divák pohlcen dosti paranoidní atmosférou nevzhledných mexických čtvrtí podél nádraží, kde se to jen hemží agresivními výrostky s pistolemi. Mexickému cestovnímu ruchu asi tenhle převládající dojem moc nepomůže, aktuální rozsáhlý a nerozhodný boj mexické policie s místními gangy však naznačuje, že tento obraz úplně přehnaný nebude. Fukunaga navíc obsadil vskutku hrůzu a odpor nahánějící typy; koneckonců ani Edgar Flores v roli Caspera zpočátku nevyhlíží zrovna sympaticky. Režisér přitom svůj dramatický příběh vypráví pokud možno civilně, bez formálních hříček a bez cákanců krve: z pěti smrtí, které jsou ve filmu vidět, je křiklavá jen ta první, další dvě jsou náhodné a náhlé, všechny pak velmi rychlé a neprotahované. Jako by Fukunaga chtěl naznačit, jak samozřejmá je v těchto končinách násilná smrt. K tomu se přidávají momenty odkoukané z reality (lépe řečeno z dokumentů nebo reportáží) – triky imigrantů, jak se vyhnout hlídkám, zprvu přátelské a později nenávistné reakce lidí z míst, kudy projíždějí, a samozřejmě rituály a zákony gangu, který je organizovanější a rozvětvenější, než se zprvu zdá. Sin Nombre je zasloužený hit festivalů; pro zpohodlnělé publikum multiplexů mu chybí nějaké ty prvoplánově atraktivní pasáže. Fukunaga je přesto v USA považován za velkou naději a studio Universal si ho již zavázalo pro další, zatím neupřesněný titul. Doufejme jen, že se v něm neobjeví nějaký ten Cage, Banderas či Washington.
25.2. Erez Tadmor, Sharon Maymon: NA VELIKOSTI ZÁLEŽÍ Sipur Gadol Izrael, Německo, Francie • 2009 • 90 min.
• cena diváků na loňském MFF v Karlových Varech
„F Film zosobňuje typ chytré zábavy, která se mohla za běžné výrobní náklady zrodit kdekoli včetně Česka – jen mít ten osobitý nápad, nepodobný hitu Donaha. V něm se parta nezaměstnaných tatíků vrhla na pánský striptýz; v izraelském snímku se čtveřice jiných ztracenců trpících nadváhou dala na japonský zápas sumo. Což nese úžasný komický potenciál, ale také příjemně nevtíravý podtext rebelie proti jakémukoli společenskému diktátu, zde proti většinové módě štíhlosti. Film se směje, ale neposmívá; jeho hrdinové si ze své tloušťky sice sami dělají legraci, ale občas také dětinské alibi založené na sebe klamu, kdykoli na ni svalují osobní nebo profesní trable. Jejich vzpoura netkví jen v touze po změně a uznání, nýbrž i ve snaze porazit ty, kdo jim velitelsky vnucují shůry „dobro“ diet – v čele s terapeutkou, jež se marně hubnoucí svěřence ponižuje podobně jako její kolegyně třímající otěže povinného optimismu nad vozíčkáři z norské komedie Kurz negativního myšlení. Buřič, jenž spolu s hrstkou věrných opustí klub léčby XXL, má i znaky rebela z Přeletu nad kukaččím hnízdem – a ve chvíli, kdy svůj bizarní boj nevzdá, dospěje k vlastní pozdní dospělosti. Tohle všechno nestojí na moralistickém plakátě, nýbrž je dovedně zašifrováno v zábavném sledu událostí, na jejichž konci stojí hrdinové ještě o pár kilo těžší než na začátku – ale nyní už záměrně, neboť jsou vytrénovaní, a dokonce smíření se sporým úborem zápasníků sumo, který si dosud skrytý gay z jejich řad oblékne v růžové barvě coby hrdé gesto přiznání. Prvky sportovní komedie tvůrci šikovně míchají se vztahovým „civilem“ ústředních postav. Hlavní hrdina tak tančí na ledě lží mezi maminkou, která mu radí „Salát není jídlo, zkus japonskou kuchyni, je hnusná“, a mezi svou přítelkyní, jež připadá budoucí tchyni „moc při těle“. V japonské restauraci si muž kromě práce najde cvičitele, jenž je k hromotlukům vytváří výtečný kontrast zjevem, slovníkem i překvapivým vyznáním; se svou dívkou zase prožívá těžkotonážní romanci v příliš těsném autě, ovšem bez sebemenší obhroublosti, naopak s něhou typu Lásky nebeské. Zkrátka vznikl film nesentimentálně pozitivní, který bohatství citu kříží s hořkým smutkem a černým humorem – třeba v bizarní historce o tom, jak hrdinův otec zemřel „na tloušťku“. Navenek sice mušketýři těžké váhy potí krev při výcviku, jenž si nezadá s drilem Umy Thurmanové v Kill Bill, ale roste v nich i jiná, důležitější síla sebepoznání a sebevědomí. Navíc jejich výčitky, pochyby a rány na duši působí křehce, jako by se týkaly lidských schránek vychrtlých modelek, a skvěle natočené finále korunuje. Jen struktura příběhu trochu kazí dojem, neboť vítěze z ringu vede k zápasu o lásku po tradiční, téměř hollywoodské cestě – ale to se dá snést. Neboť tento film spadá do rodiny filmů, které člověku udělají vyloženě dobře, aniž mu uslintaně podlézají s krabicí kapesníků.“ (Mirka Spáčilová, mf dnes)
FILMOVÝ KLUB V BŘEZNU
Helena Třeštíková: KATKA (ČR) Michael Haneke: BÍLÁ STUHA (Rakousko, Francie) Terry Gilliam: IMAGINÁRIUM DR. PARNASSE (Francie, Kanada) 11 režisérů: NEW YORKU, MILUJI TĚ (Francie, USA)
|
